Jak se zachraňovalo u vody před staletími?
Historie záchrany tonoucích je plná překvapivých a často bizarních postupů i fascinujících osobností. Už od 18. století začali lékaři a dobrovolníci systematicky hledat způsoby, jak tonoucí zachránit – a některé z jejich metod dnes působí až neuvěřitelně.
Kdo stál u zrodu první pomoci pro tonoucí?
Jedním z průkopníků byl skotský chirurg William Tossach, který už v roce 1732 úspěšně použil dýchání z úst do úst při záchraně horníka. V roce 1740 doporučila Pařížská akademie věd tuto metodu pro resuscitaci tonoucích, což byl na svou dobu revoluční krok.
Skutečný průlom ale přišel v roce 1767 v Amsterdamu, kde vznikla vůbec první organizovaná společnost na světě zaměřená na záchranu tonoucích – Society for the Recovery of Drowned Persons. Inspirováni francouzským přírodovědcem Réaumurem začali nizozemští lékaři šířit návody na záchranu tonoucích a dokonce vypláceli odměny těm, kdo někoho zachránili. Myšlenka se rychle rozšířila do Londýna, kde lékaři William Hawes a Thomas Cogan v roce 1774 založili obdobnou společnost, dnes známou jako Royal Humane Society.
Historické zajímavosti a neobvyklé postupy
Záchrana tonoucích v minulosti zahrnovala nejen dnes běžné metody jako umělé dýchání, ale i postupy, které dnes považujeme za kuriózní nebo dokonce nebezpečné:
Dýchání z úst do úst – doporučeno už v roce 1740 Pařížskou akademií věd.
Použití měchů a měchýřů – vzduch byl vháněn do plic pomocí měchů nebo dokonce bellows přes nosní dírku, zatímco druhá byla zacpaná.
Tabákové klystýry – do konečníku tonoucího byl vháněn tabákový kouř, což mělo stimulovat dýchání a krevní oběh. Tato metoda byla velmi rozšířená v 18. století.
Tření těla solí, rumem a horkým brandy – tělo bylo masírováno a zahříváno, často i v blízkosti ohně, aby se obnovil krevní oběh.
Dráždění nosu pírkem – mělo vyvolat kýchání a tím i reflexní nádech.
Použití elektřiny – v 19. století se začalo experimentovat s elektrickými šoky k obnovení srdeční činnosti.
Krvácení (pouštění žilou) – v některých případech bylo doporučováno i pouštění žilou, což dnes považujeme za zcela nevhodné.
Záchrana jako společenský fenomén
Humánní společnosti nejen šířily návody a školily veřejnost, ale také vyplácely odměny za záchranu života. V Londýně například dostávali zachránci dvě guineje za pokus o záchranu a čtyři za úspěšnou resuscitaci. Odměnu dostala i hospoda, která poskytla zázemí pro oživování.
Tyto společnosti měly zásadní vliv na rozvoj moderní první pomoci, šíření znalostí a motivaci veřejnosti k záchraně životů. Dnes už bychom některé tehdejší metody rozhodně nepoužili, ale bez těchto historických pokusů a odhodlání bychom možná nikdy nedošli k současným efektivním postupům.
Obrázek: Resuscitační set z počátku 19. století na tabákové klystýry
Zdroj: Wellcome Collection, Wikimedia Commons