V časných ranních hodinách 31. října 1920 se Frederick Banting probudil s myšlenkou, která do dvou let zachránila první lidský život a do sta let zachránila stovky milionů dalších.

31. října 1920, 2:00 h ráno – Londýn, Ontario. Frederick Banting se probudí uprostřed noci a zapíše si do zápisníku deset slov, která změní medicínu: "Diabetes. Tie off pancreas ducts of dogs. Wait 6–8 weeks. Remove and extract." – Podvázat vývody slinivky psů, počkat 6–8 týdnů, odstranit a extrahovat.

Cukrovka před rokem 1922: diagnóza rovná se rozsudek smrti

Diabetes mellitus 1. typu byl po celá staletí beznadějnou diagnózou. Tělo bez funkčního inzulinu nedokáže zpracovávat glukózu – buňky hladoví i při dostatku cukru v krvi, organismus se obrací sám proti sobě a rozpadá vlastní tukové i svalové zásoby. Výsledkem je diabetická ketoacidóza, kóma a smrt – v řádu týdnů až měsíců od stanovení diagnózy.

Jedinou dostupnou "léčbou" byla přísná hladovící dieta: pacienti dostávali co nejméně sacharidů, aby oddálili smrt. V praxi to znamenalo, že mnoho z nich zemřelo hlady dřív, než je zabila cukrovka. Děti s diabetem 1. typu umíraly ve věku 8, 10 nebo 14 let vyhublé na kost, v kómatu, bez naděje. Lékař mohl rodině nabídnout jen smuteční útěchu, ne léčbu.

Diabetes před inzulinem

Průměrná délka přežití po diagnóze diabetu 1. typu před rokem 1922 byla přibližně 1–3 roky. U dětí ještě méně. Standardní lékařský protokol – hladovějící dieta – byl posledním dostupným nástrojem: nezachraňoval, jen oddaloval nevyhnutelné.

Frederick Banting: člověk z nepravděpodobného místa

Frederick Grant Banting (1891–1941) nebyl renomovaný výzkumník. Byl to venkovský lékař z Ontaria s průměrnou praxí, nízkými příjmy a minimálními zkušenostmi s výzkumem. "Nikdy jsem neléčil diabetického pacienta, než byl inzulin objeven... diabetické diety mě nezajímaly a nevěděl jsem o nich nic," napsal sám v memoárech. Byl to muž jedné myšlenky, ale ta myšlenka stačila.

Na konci října 1920 si Banting připravoval přednášku o funkci slinivky břišní pro studenty Western University. Šel do knihovny lékařské fakulty, pročítal odbornou literaturu a narazil na článek, který popisoval, proč se dosavadní pokusy izolovat inzulin nezdařily: trávicí enzymy slinivky látku zničily dřív, než ji bylo možné použít. A právě v tom okamžiku, v noci z 30. na 31. října 1920, ho probudil nápad.

Idea pro inzulin byla čistě teoretická. Neměl jsem žádné zkušenosti. Ale idea byla dost přesvědčivá, abych ji zkusil prosadit. – Frederick Banting, memoáry

Bantingův klíčový vhled byl jednoduchý: co kdyby se nejprve podvázaly vývody slinivky, nechaly se trávicí buňky postupně odumřít a teprve pak se extrahovaly zbylé ostrůvkové buňky produkující inzulin? Trávicí enzymy by zmizely, zatímco hormon by zůstal. Byl to elegantní obchvat desetiletí neúspěchů.

Tým, bez kterého by myšlenka zůstala jen papírem

Frederick Banting – Chirurg, původce myšlenky

Venkovský lékař bez výzkumné kariéry, jehož intuice a přesvědčení pohánějí celý projekt. Sdílí Nobelovu cenu a svůj podíl z ní věnuje Charlesovi Bestovi, který ji nedostal.

Charles Best – Student medicíny, laboratorní partner

Čtyřiadvacetiletý student, který vyhrál losování a stal se Bantingovým asistentem. Klíčový při experimentech na psech v létě a na podzim 1921. Nobelovu cenu nezískal. Vyůstilo to ve spor, který dodnes rezonuje.

James Collip – Biochemik, odborník na purifikaci

Biochemik z Alberty, který přichází v prosinci 1921 a zásadně vyčistí extrakt od nečistot. Bez jeho purifikační techniky by první lidské podání skončilo jen alergickou reakcí a možná i smrtí.

John Macleod – Fyziolog, ředitel laboratoře

Profesor na univerzitě v Torontu, zpočátku skeptický k Bantingovu návrhu. Poskytuje laboratoř, psy i odborné zázemí. Sdílí Nobelovu cenu s Bantingem, což Banting do konce života těžce nesl.

Od zápisníku po injekci: devět měsíců, které změnily svět

Banting přesvědčil profesora Macleoda, aby mu poskytl laboratoř, deset psů a asistenta. V létě 1921 začal pracovat. Výsledky byly zpočátku nedokonalé; psi umírali na infekce, extrakty nebyly čisté, ale postupně se dařilo. Extrakt ze slinivky podvázaného psa snížil hladinu glukózy v krvi diabetického psa natolik, že ho udržel naživu 70 dní. Nikdy předtím se to nepodařilo.

V prosinci 1921 se přidal biochemik James Collip a za dvanáct dní intenzivní práce purifikoval extrakt do podoby bezpečné pro člověka. Přichází leden 1922.

Leonard Thompson: první člověk zachráněný inzulinem

Čtrnáctiletý Leonard Thompson leží v lednu 1922 na oddělení torontské nemocnice General Hospital. Váží 29 kilogramů, kolísá na hranici kómatu. Jeho otec souhlasí s experimentálním podáním. 11. ledna 1922 dostane Leonard první injekci, ale nečistý extrakt vyvolá alergickou reakci a absces. Collip freneticky vylepšuje purifikaci.

23. ledna 1922 dostane Leonard druhou, čistší injekci. Do 24 hodin se jeho krevní cukr normalizuje, příznaky ustupují, vrací mu se síla. Přežije dalších 13 let (zemře ve 27 letech na zápal plic), ale zemře jako člověk, který žil, ne jako člověk, který čekal na smrt. Je prvním z stamilionů.

31. 10. 1920

Bantingova myšlenka – zápisník a deset slov ve 2 hodiny v noci

23. 1. 1922

První úspěšné podání inzulinu člověku – Leonard Thompson, 14 let, Toronto

25. 10. 1923

Nobelova cena za fyziologii a medicínu pro Bantinga a Macleoda

Časová osa: Od zápisníku po moderní inzulin

31. 10. 1920 – Bantingova myšlenka (London, Ontario)

Ve 2:00 ráno si Banting zapisuje nápad na podvázání slinivkových vývodů a extrakci hormonálního zbytku.

Léto 1921 – Experimenty na psech (Toronto)

Banting a Best udržují diabetického psa naživu 70 dní podáváním extraktu – první průlomový výsledek.

Prosinec 1921 – Collipova purifikace

Biochemik James Collip za dvanáct dní vyčistí extrakt natolik, aby byl bezpečný pro člověka.

23. 1. 1922 – První úspěšná léčba člověka

Leonard Thompson se probouzí z diabetického kómatu. Diabetes 1. typu přestává být rozsudkem smrti.

1923 – Nobelova cena a masová výroba

Eli Lilly spouští průmyslovou výrobu inzulinu z hovězích slinivek. Banting a Macleod přijímají Nobelovu cenu.

1982 – Syntetický "lidský" inzulin

Poprvé dostupný geneticky upravený inzulin vyráběný bakterií E. coli, který je shodný s lidským hormonem, bez živočišných surovin.

Dnes – 537 milionů diabetiků na světě

Inzulinové analogy, inzulinové pumpy, senzory glykemie a systémy "umělé slinivky" – přímí potomci Bantingovy myšlenky z roku 1920.

Inzulin dnes: od záchranné látky po biotechnologický zázrak

Od Bantingovy noci uplynulo přes sto let a inzulin se radikálně proměnil. Dnešní inzulinové analogy jsou geneticky vyráběné molekuly s přesně naprogramovanou dobou nástupu účinku, kdy rychlé analogy začínají působit za 15 minut a bazální vydrží 24 hodin. Inzulinové pumpy dodávají mikroskopické dávky nepřetržitě přes podkožní katétr. Spojení pumpy se senzorem glykemie a řídicím algoritmem, tzv. uzavřená smyčka, automaticky upravuje dávku podle aktuální hladiny glukózy bez zásahu pacienta.

Samotné slovo inzulin pochází z latinského insula (ostrov) podle Langerhansových ostrůvků ve slinivce, kde hormon vzniká. Název byl zaveden až v dubnu 1922, tedy po první úspěšné léčbě. Banting ho tedy nikdy nepsal do svého zápisníku, a přesto celý svůj vědecký život věnoval tomu, co za tím slovem stojí.

Inzulin nepatří mně. Patří světu. – Frederick Banting; proto prodal patent na inzulin Torontské univerzitě za symbolický 1 dolar, aby lék zůstal dostupný pro všechny.

Nedořešené otázky: cena inzulinu jako globální zdravotní problém

Bantingův altruismus měl svou logiku, ale dnešní realita je jiná. Ve Spojených státech platili pacienti za inzulin ještě v roce 2020 až 300 dolarů měsíčně bez pojištění, přičemž výrobní náklady se odhadovaly na zlomek této částky. Kampaně za dostupný inzulin se v USA staly politickým tématem. Právě proto je Bantingův odkaz nejen vědecký, ale i etický: lék, který stačilo vynalézt jednou a mohl zachraňovat navždy, se stal předmětem patentových bitev i ekonomických bariér. Svět dosud hledá odpověď na otázku, jak zaručit, aby Bantingova myšlenka z té říjnové noci skutečně patřila všem.

Zdroj obrázku: sciencehistory.cz